Autoimunita jako důsledek nadměrné stimulace imunitního systému

MUDr. Ludmila Eleková

       Před třemi lety byla publikována studie vědců z Univerzity v Kóbe (Japonsko), která přináší závažné poznatky o vzniku autoimunitních procesů zejména v souvislosti s očkováním:

• Ken Tsumiyama, Yumi Miyazaki, Shunichi Shiozawa: „Self-Organized Criticality Theory of Autoimmunity“, PLoS One, 31.XII.2009, 4(12):e8382

       Je známo, že se u některých lidí (ale i zvířat) po očkování rozvinulo autoimunní onemocnění. Dosavadní názory na autoimunitu jsou, že tito jedinci byli zvláště náchylní k autoimunitě a onemocnění by se u nich pravděpodobně objevilo i za jiných okolností než po očkování. Podle některých vědců je autoimunita reakcí dysfunkčního imunitního systému, tj. je třeba předem existující narušení imunitního systému.

       Autoimunita po očkování se vysvětluje nejčastěji zkříženou reakcí imunitních buněk proti tkáním vlastního těla, jejichž antigeny si imunitní buňky spletou s některým antigenem obsaženým ve vakcíně (molekulární mimikry). Jiným mechanismem je přímá reakce proti antigenům vlastních buněk, které jsou poškozeny při vpichu vakcíny a nacházejí se v blízkosti imunitního adjuvans. S ohledem na další informace je třeba si uvědomit, že k autoimunitě dochází obvykle až po aplikaci několikáté vakcíny v životě jedince. První větší výskyt autoimunních onemocnění nastává po aplikaci MMR vakcíny, další cluster (shluk) je v pubertě, do které děti dostanou pár dalších vakcín.

       Obrovský nárůst výskytu autoimunitních onemocnění nelze vysvětlit genetikou. Výskyt geneticky podmíněné nemoci se během jediné generace nemůže změnit o více než 3%. Autoimunitní onemocnění se objevují stále častěji rychlým tempem. Proto se v jejich patogenezi nepochybně projevují vlivy životního prostředí. Je třeba zkoumat vlivy prostředí, které se zásadně odlišují od vlivů působících na předchozí generace. Autoimunitu mohou způsobit různé toxiny, chemikálie, stres, ale i strava (vysoký příjem omega-6 mastných kyselin a nízký příjem omega-3 mastných kyselin, oxidativní stres, nedostatečný přísun vitamínů a minerálů, prostě běžná „civilizovaná“ strava), někdy propukne po přirozeném infekčním onemocnění.

       Autoři této studie postupovali novým způsobem. Vzali myši, které nebyly geneticky náchylné k autoimunitě a vystavili je opakované imunizaci, tj. opakovaným vpichům antigenů. V podstatě ty myši očkovali.

       Imunizovali je dál a dál, „jako při testu automobilu“, dokud nedošlo k autoimunitním projevům. Závěry jejich studie jsou velmi závažné. Autoři studie uvádějí, že „neočekávaně a překvapivě“ zjistili, že „přílišná stimulace imunitního systému opakovanou imunizací antigenem za hranici jeho schopnosti sebeorganizace nevyhnutelně vede k systémové autoimunitě“.

       Myši byly imunizovány běžnými antigeny, např. stafylokokovým endotoxinem, ovalbuminem (vaječná bílkovina, některé vakcinační vírusy se pěstují na kuřecích embryích nebo bunkových kulturách!). I tyto běžné antigeny vedly k produkci autoprotilátek.

       Autoři zjistili, že primárním krokem autoimunitní reakce není zkřížená reakce vůči antigenu, ale nadměrná stimulace CD4+ T buněk (pomocné T lymfocyty, které specificky stimulují další buňky imunitního systému, mimo jiné Th2 lymfocyty, které spolupracují s B lymfocyty, produkujícími protilátky), u nichž pak dojde k přeměně receptorů a tvorbě autoprotilátek. Nadměrná stimulace CD4+ T buněk opakovanou imunizací antigenem a navození jejich plného vyzrání nevyhnutelně vede k vytvoření autoimunitních aiCD4+ T buněk, které jsou schopné navodit tvorbu autoprotilátek. Důležitým zjištěním této studie je, že k indukci aiCD4+ T buněk nedochází zkříženou reakcí na antigen, ale přeměnou receptorů.

       Tyto proměněné buňky pak stimulují CD8+ T buňky, které se na základě této stimulace promění v antigenně specifické cytotoxické T lymfocyty (CTL) (zprostředkovávají buněčnou imunitní odpověd, likvidují infikované buňky, jejich aktivita způsobuje tkáňové poškození). CTL pak dále vyzrávají v důsledku zkřížené prezentace antigenů a jejich aktivita vede k autoimunitnímu poškození tkání, podobnému systémovému lupusu. U myší imunizovaných ovalbuminem byly zjištěny sérové imunitní komplexy, proteinurie a ukládání imunokomplexů i ovalbuminu v ledvinách. Byly pozorovány typické difúzní proliferativní poškození glomerulů ledvin, glomeruly byly infiltrovány cytotoxickými CD8+ T buňkami. Tato pozorování připomínají klinické projevy u pacientů se systémovým lupusem (SLE). Imunizace myší ovalbuminem vedla ke zvýšení hladiny autoprotilátek proti DNA, které jsou typické pro poškození tkáně ledvin u SLE. Patologické nálezy zahrnovaly difúzní membranosní a proliferativní glomerulonefritis, infiltraci plazmatických buněk kolem žlučovodů, zvětšené lymfatické folikuly ve slezině, infiltraci lymfocytů do slinných žláz, štítné žlázy a kůže.

       Docházelo také k infiltraci tkání T lymfocyty a zvýšené produkci interferonu. Autoři zjistili, že cytotoxické T lymfocyty jsou indukovány během normální imunitní reakce a proto k autoimunitnímu poškození tkání dochází nevyhnutelně, když jsou CD8+ T buňky nadměrně stimulovány a vyzrají do plně zralých cytotoxických buněk. Bez ohledu na způsob indukování cytotoxických buněk, následkem jejich nadměrné stimulace je vždy poškození tkání imunitní reakcí.

       Nutnou podmínkou poškození tkání je zkřížená prezentace antigenu cytotoxickým buňkám.

       Tato zjištění naznačují, že opakovaná imunizace konvenčními antigeny může vést k vytvoření generace aiCD4+ T buněk, které prošly přeměnou receptorů a jsou schopny stimulovat B buňky (které tvoří protilátky, včetně autoprotilátek). Toto pozorování je v souladu se zjištěním, že v lymfocytech často dochází k této somatické mutaci, což je proces považovaný za jeden z hlavních v patogenezi autoimunity. Opakovaná imunizace tedy mění expresi genů, která vede k autoimunitě.

       Závěr japonských vědců je jednoznačný: autoimunita je NORMÁLNÍM důsledkem NORMÁLNÍ imunitní reakce imunitního systému, když je při jeho maximální stimulaci překročen kritický práh jeho schopnosti sebeorganizace.

       Spuštění autoimunity závisí na kvantitativní odpovědi hostitele (očkované osoby) na imunizující antigen, tj. schopnost hostitele prezentovat a/nebo zkříženě prezentovat antigen. Z toho vyplývá, že schopnost některých antigenů (např. viru spalniček) způsobit autoimunitu může být důsledkem jejich schopnosti nadměrně stimulovat CD4+ a/nebo CD8+T buňky spolu se schopností prezentovat antigen konkrétnímu hostiteli za hranice integrity jeho imunitního systému. Autoři docházejí k závěru, že systémová autoimunita je nevyhnutelná, pokud je organismus hostitele nadměrně stimulován vnějším vlivem, např. opakované expozici antigenu do takové míry, která překročí práh schopnosti sebeorganizace.

       Výsledky studie jsou extrémně závažné pro očkovací praxi. Počet autoimunních onemocnění u dospělých i dětí je alarmující. Nedávno jsem mluvila s rodiči, u jejichž dcery se po MMR očkování rozvinula juvenilní revmatoidní artritis. Ve fakultní nemocnici III. typu (spádová oblast polovina republiky), kde bylo dítě vyšetřováno, jim neoficiálně řekli, že denně vidí až tři nové případy u dětí předškolního věku!!! Množství autoimunitních onemocnění, včetně encefalitidy, po HPV vakcíně je také děsivý. Autoimunitní onemocnění bylo popsáno snad po každém druhu vakcíny. Cukrovka prvního typu po očkování proti hemofilům a hepatitidě B, roztroušená skleróza po očkování proti hepatitidě B, artritis po MMR vakcíny, Crohnova nemoc po HPV vakcíně, autoimunní trombocytopenie, ale i různé obtížně zařaditelné autoimunní stavy. Autoimunní onemocnění štítné žlázy je tak časté, že se nad ním už nikdo nepozastavuje, ani pacientky, které se domnívají, že mají vystaráno spolknutím pilulky, ani jejich lékaři, kterým nevrtá hlavou, co že se to s dnešní populací děje.

       Studie ukazuje mechanismus vzniku autoimunity, který se děje dnes a denně, týká se prakticky každého. Očkování. Opakované vpravování antigenů do organismu cestou, která je nefyziologická a která prostě nemůže zůstat bez následků. Jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem, až se ucho utrhne. Protože každý jedinec je jinak odolný a autoimunita se často rozvíjí dlouho a nenápadně, je pro běžného lékaře těžké vidět vzorec. Latence (časové spoždění) nástupu nemoci od očkování může být měsíce až roky. Každý další imunitní inzult přidává svůj díl, dokud se nepřekročí mez. Problém je, že nikdo z nás neví, kolik už má nastřádáno, kdy bude překročen jeho práh tolerance. Zjistit to lze až zpětně, když už je pozdě.

       Proto si velmi důkladně rozmyslete každé očkování, ať již tzv. povinné nebo dobrovolné. Důkladně prozkoumejte svou rodinnou a osobní anamnézu, hledejte autoimunní nemoci, alergie, jakékoli poruchy imunity. Štítná žláza, cukrovka 1.typu, artritidy, lupus, autismus, autoimunní alopecie, střevní záněty, roztroušená skleróza a jiné demyelinizační stavy, primární biliární cirhóza, autoimunní hepatitis a glomerulonefritis, myastenie a další, ale i prostá přítomnost autoprotilátek bez klinických projevů. To vše je známkou, že váš systém je přetížen a dostal se na hranici nebo za hranici své integrity. Jakýkoli další antigenní impuls může spustit autoimunní proces. Po jakémkoli očkování je třeba velmi pečlivě sledovat symptomy autoimunity a v případě podezření další očkování zastavit a pacienta důkladně vyšetřit. Ve světle výsledků této studie je zcela absurdní a nebezpečná praxe očkovat pacienty trpící jakýmkoli autoimunním onemocněním.

       Na závěr jedna úvaha. Když čtu podobné studie, nejsem schopna pochopit, proč se neudělaly úplně na začátku očkovacích programů. Proč se neočkovaly nejdřív zvířata, až pak děti. Proč se mláďatům zvířat nenaočkovaly plánované dětské vakcíny a neporovnal se jejich zdravotní stav s neočkovanými. Proč se to neudělalo před každým dalším rozšířením očkovacího kalendáře. Jak vlastně byly vakcíny zkoušeny? Ukazuje se, že jsou testovány zcela nedostatečně. Výrobce, ale i úředníky a epidemiology zajímá jediné: kolik protilátek testované osoby vyrobí. Nesledují se ostatní parametry imunitního systému. Většina hlášených nežádoucích účinků se rovnou vyhodnotí jako nesouvisející. Musí to být opravdu do očí bijící, aby se to uznalo a dostalo do příbalových letáků. Přečtěte si příbalové letáky vakcín, které jste vy nebo vaše děti dostali, nebo které máte/mají dostat. Všímejte si části, uvádějící nežádoucí účinky zjištěné v postmarketingovém období, tj. v běžné očkovací praxi. Porovnejte si je s nežádoucími účinky, zjištěnými při klinických testech. Budete překvapeni, jak se liší. Před schválením měli všichni účastníci testů banální reakce, nějaké ty teploty, otok v místě vpichu, krátkodobou nevůli. Nic hrozného. A pak najednou se v běžné praci začnou objevovat strašné věci. Důvody jsou logicky dva:

1. Vážné nežádoucí reakce se objevily i v klinických studiích, ale byly zamlčeny nebo překrouceny.
2. Nebo jsou klinické studie prováděny tak lajdácky, že se skutečně nic neobjeví.

       Skutečnými pokusnými králíky jste vy, očkovaní v běžné praxi. Pouze proto, že nikoho nenapadlo udělat studii, jako je ta, o které píšu. A i když už se udělala, nikde se o ní nemluví, nepíše. Já sama jsem na ni narazila jen náhodou v diskuzi pod jedním článkem na těchto stránkách, autorovi té poznámky velmi děkuji.

Zverejnenie tohto článku (grafická úprava + typografická korektúra) zabralo šéfredaktorovi www.slobodaVockovani.sk približne 1 hodinu čistého času.

Ak sú pre Vás tieto informácie zaujímavé či prínosné, budeme radi, ak našu činnosť podporíte.